Přeskočit na obsah

Publikace a další výsledky projektu

Vydané:

Připravované:

Branislav Dorko – Martin Pelc: Arizace Humoru. Spolky Urschlaraffia v letech 1925-1939 (Jsc), rozsah 48 NS + přílohy

Anotace: Urschlaraffia (Uršlarafie) byl název výlučně mužských spolků, rozšířených v meziválečném období na území Československa, Rakouska, Německa, Maďarska, Polska, Rumunska a Lotyšska. Uršlarafie vznikla secesí antisemitsky smýšlejících německých nacionálů z celosvětového svazu Allschlaraffia, sdružujícího pobočky Schlaraffia (Šlarafie). Obě konkurenční svazy se věnovaly obdobné činnosti spočívající v pěstování umění, společenské družnosti a především specifické pseudorytířské recisistické hry. Přestože ani dějiny významnější Šlarafie nemůžeme dosud označit za probádané, její „árijský“ pandán zůstává pro historiografii takřka neznámou kapitolou, popřípadě s ní bývá zaměňován. To komplikuje i zkoumání jejích dějin, neboť řada uršlarafských písemností byla v minulosti chybně inventarizována jako součást šlarafských archivních fondů a nejinak tomu bylo při určování hmotného dědictví v muzeích. Prvním krokem k nápravě tohoto stavu je poznání dějin oněch více než pěti desítek spolků v sedmi evropských zemích, které mezi lety 1925 a 1938 nesly název Urschlaraffia. 

Abstract: Urschlaraffia was the name of exclusively male associations, spread in the interwar period on the territory of Czechoslovakia, Austria, Germany, Hungary, Poland, Romania, and Latvia. Schlaraffia was created by secession of anti-Semitic German members from the worldwide association Allschlaraffia, which unites Schlaraffia associations. Both rival federations engaged in similar activities of cultivating art, friendship, and humour while observing a parody pseudo-knightly ceremony. Although the history of the more important Schlaraffia cannot yet be described as researched, its “Aryan” counterpart remains an almost unknown chapter for historiography, or is sometimes confused with it. This also complicates the investigation of its history, as several Urschlaraffian writings were erroneously inventoried in the past as part of the Schlaraffian archival fonds and the same was the case when recording material heritage in museums. With this study, we want to contribute to the correction and outline the history of more than fifty associations in seven European countries that bore the name Urschlaraffia between 1925 and 1938.

Miloš Zapletal: Humor jako hudebně-estetický fenomén: případ šlarafské tvorby (Jsc/Jimp)

Anotace: Zdá se, že lidé málokdy pláčou v galeriích a málokdy se smějí v koncertních sálech. Humor v hudbě, alespoň té vážné, jako by byl okrajovým estetickým fenoménem. Je tomu ale skutečně tak? Respektive: platilo výše řečené vždy a všude? A co to vlastně je „hudební humor“? Předkládaná studie se pokouší osvětlit problematiku, které musikologie ani příbuzné uměnovědy dosud nevěnovaly dostatečnou pozornost. Pro humor hudební platí snad ještě více než pro jakýkoliv jiný druh humoru, že je záležitostí kontextuální. Právě proto se pokusíme přiblížit pochopení daného pojmu s ohledem na jednu možná marginální, avšak historicky pozoruhodnou vrstvu hudebního humoru 19. století: hudební tvorbu spojenou s recesistickým spolkem Schlaraffia. Tento konkrétní materiál nám bude východiskem pro spekulativnější ohledávání pojmu „hudební humor“ vzhledem k blízkým, avšak neidentickým pojmům a kategoriím, jakými jsou hudební komično, groteskno, parodie (travestie), ironie, vtip („Witz“ u německých romantiků) apod.

Martin Pelc: The Schlaraffia Associations and the Element of Play in Nineteenth-Century Culture (Jimp)

Anotace: Schlaraffia označuje mužské spolky převážně, ale nikoli výlučně německých měšťanských elit, pěstujících přátelství, umění a humor za přísného dodržování složitého parodického pseudorytířského ceremoniálu. Tato studie je prvním pokusem odborné historiografie opřeným o důkladný výzkum tištěných i archivních pramenů o interpretaci schlaraffské hry. Tato interpretace je zasazena do analýzy sociální, národnostní a konfesní struktury členstva. Tematizuje schlaraffské sebepojímání a – inspirována historicko-antropologickými přístupy – sleduje především zkušenostní dimenzi jejího vývoje. Identifikuje koncept seria ludo – vážné hry – jako jeden základ schlaraffského „sebeobrazu“, jenž současně vysvětluje řadu paradoxů schlaraffského světa a spojuje schlaraffskou hru s některými staršími předobrazy (např. londýnskou Society of Dilettanti).